Studuje žurnalistiku na Univerzitě Palackého a jeho jméno se na katedře za tři roky viditelně podepsalo. Pokud by se někdo dal označit jako aktivní student, je to právě Jan Žabka. V minulém roce přebral vedení redakce Houpacího Osla, za jeho působení spolupracovala redakce s týmem Bellingcatu na geolokalizaci Andreje Babiše Jr. na Krymu nebo vydal velmi diskutovanou analýzu tří největších kateder žurnalistiky Česka. Stál jak u založení Studentské žurnalistické konference, tak i olomoucké redakce Hlídacího Psa.
Minulý týden proběhla Studentská žurnalistická konference 2019, ty jsi byl jedním z organizátorů a moderátorů, jak hodnotíš její průběh?
Podle mě šlo zatím o obsahově nejzajímavější ročník. Letos jsme se v organizačním týmu shodli, že nebudeme vymýšlet žádné zastřešující téma a myslím, že to konferenci prospělo. Studenti se tak v jeden den totiž mohli ponořit hned do čtyř témat, případně si vybrat to, co je nejvíce zajímalo. Se skvělými hosty jsme se věnovali bulváru, vzdělávání novinářů na vysokých školách, budoucnosti žurnalistiky, a také novému fenoménu světové žurnalistiky – Solution Journalism neboli žurnalistice zaměřené na řešení. Navíc celý program probíhal v Kapli Božího těla, která má neskutečnou atmosféru. Konferenci tedy beru pozitivně. Negativně však hodnotím účast studentů. Ačkoli jsme konferenci mezi nimi propagovali a komunikovali jsme i s vedením a vyučujícími olomoucké katedry žurnalistiky, od kterých víme, že studenty na konferenci poslali, tak ani na jedné části programu nebyl zaplněn sál o 70 místech. Asi se ztratili někde cestou, přeci jen je v Olomouci hodně pěkných kaváren a dobrých podniků.
Tahle konference probíhala už třetím rokem, ty jsi byl jedním z jejich zakladatelů. Proč jste se k tomu se svými spolužáky tehdy odhodlali?
Chtěli jsme vědět více, něco nad rámec běžné výuky, a chtěli jsme to slyšet od lidí z praxe, z těch redakcí, ke kterým student v tom prváku víceméně vzhlíží jako k těm, které tu novinařinu dělají dobře. Také jsme do toho v tom prvním projektu šli s tím, že chceme propojit studenty žurnalistiky napříč republikou. Na tom ale musíme ještě trochu zapracovat.
Dobře, v hlavě vám vznikl projekt, ale bylo třeba ho dotáhnout… Pomáhal vám někdo zvenčí, nebo univerzita?
Když něco chcete dělat na akademické půdě a pro vysokoškolské studenty, je potřeba mít oporu především v katedře. Naše konference není typická akademická konference, kde se prezentují výzkumy a diplomové práce, takže jsme to konzultovali s vedením katedry žurnalistiky a vysvětlili jim náš záměr. Jim se nápad líbil a podpořili jej. Když jsme potřebovali s něčím pomoct, nikdy nás neodmítli. Pak je tady také otázka finanční podpory, tam už je pak dobré žádat i na úrovni fakulty, v našem případě té filozofické. A nesmím zapomenout na našeho dvorního grafika Petra Vencla, který nám už od prvního ročníku dělá jedinečné plakáty. Takže sami bychom to určitě všechno nezvládli.
Každý rok přijmou pozvání nejen novináři, ale vyučující z jednotlivých kateder nebo pracovníci různých organizací. Bylo obtížné je na konferenci ,,dostat‘‘?
Všichni tito lidé jsou nesmírně vytížení, takže třeba ten počet hostů, který na konferenci nakonec máme, by mohl být ještě o polovinu vyšší, kdyby měli všichni z oslovených čas. Jinak je to ale jednoduché a podle mě to souvisí s základními novinářskými dovednostmi, a to telefonovat a psát emaily.
Jako student jsi konferenci založil, jako student jsi šéfredaktorem Houpacího Osla. Kde bereš motivaci pouštět se do odvážných a časově náročných projektů?
Upřímně nevím. Když jsem byl na střední škole, vedl jsem ostravský studentský parlament. To mi třeba ukázalo, jak pořádat konference a diskuze, protože jsme pořádali různá diskuzní setkání s politiky, vedoucími různých organizací a aktivními lidmi. To jsem v podstatě pouze přenesl na vysokou a upravil to na téma „žurnalistika“. U Houpacího Osla to přišlo postupně. V prváku jsem se rozhodoval, které studentské médium si vybrat, abych se mohl rozvíjet v novinařině, ke které jsem se dostal úplnou náhodou. Nakonec jsem si vybral právě Osla, který mi umožnil věnovat se tématům mi blízkým. Navíc tam byli studenti, kteří už v té době dělali dobrou žurnalistiku a například mapovali fungování konzulátu neexistující Doněcké republiky. To mi ještě teď přijde jako skvělá práce a já chtěl být u toho. Na konci prváku nám Hlídací Pes (HlídacíPes.org- pozn. red.) nabídl spolupráci, měli jsme založit jejich regionální mutaci v Olomouci. To je pro prváka na vysoké jedinečná příležitost a já se ji společně s dalšími chytnul. Rok jsme dělali regionální novinařinu pod zkušenými novináři, pokrývali jsme místní kauzy, kontrolovali nakládání s veřejnými financemi, dělali jsme prostě opravdovou žurnalistiku.
Dostal jsi se k těm příležitostem sám, nebo je přisuzuješ štěstěně?
Obojí bylo důležité. Štěstí je fajn, ale pokud ho člověk nevyužije, pak je to promrhaná příležitost. Myslím, že je potřeba tomu štěstí jít trochu naproti.
Říkal jsi, že ses k žurnalistice dostal náhodou. Můžeš to vysvětlit?
No, žurnalistika byla můj „záložní plán“, když jsem se rozhodoval, kam jít na vysokou. Nikdy jsem předtím nikam nepsal a chtěl jsem spíše dělat grafiku, takže moje priorita byla marketing. Nakonec jsem se nedostal nikam, ani do Olomouce na žurnalistiku. Všeobecné testy mi nikdy nešly. Na žurnalistiku jsem si ale podal odvolání, a nakonec se i dostal. Jelikož jsem se to ale dozvěděl až někdy v září, už jsem byl přihlášený na jiný obor, kde vypisovali druhá kola, na humanitární studia v Olomouci. Tam jsem byl týden a pak jsem přešel na žurnalistiku. Uvažoval jsem, že tam budu jen rok a zkusím znovu ten marketing. Od té doby se ale věci vyvinuly trochu jinak, než jsem předpokládal.
Má Palackého Univerzita dostatečně bohatý studijní program, ze kterého vyjdou kvalitní novináři?
Dává zázemí, nabízí studentovi vhled do světa médií a všeobecný přehled. To vše je podle mě zásadní ve chvíli, kdy katedra chce pomoct vychovávat novináře a ne „pisálky“. Pomoct je však důležité slovo v tomto případě. Titul z nikoho novináře neudělá. Základem jsou totiž ti studenti, oni musí vědět, že chtějí dělat žurnalistiku, případně, že se v tom aspoň chtějí vzdělávat. Jestli chce někdo být kvalitním novinářem, pak se musí sebrat a jít se zeptat do mediálního domu, ve kterém by chtěl působit, jestli tam může přijít na praxi. Měl by využívat příležitostí se setkávat s lidmi z praxe, na panelových diskuzích třeba položit jeden dotaz. Vyvinout iniciativu musí studenti. Rolí katedry je z případě žurnalistiky podle mě s těmito studenty komunikovat, shánět lidi z praxe a dávat studentům své rady. Zároveň by katedra měla dát prostor studentům se rozvíjet nad rámec studijních povinností, anebo ty studijní povinnosti tomu přizpůsobit. V případě žurnalistiky vnímám zásadní potřebu praxe a mít ji pouze čtyři týdny v průběhu tříletého studia je mizerně málo (jedná se o minimálně čtyři týdny, horní hranice stanovená není, pozn. redakce). Příští rok se to má navýšit na dvojnásobek, což vnímám jako krok správným směrem.
Myslíš, že by různé příležitosti jako praxe v redakcích měla dohazovat univerzita nebo by si je měly studenti zařizovat sami?
Myslím si, že by univerzita, potažmo katedra, měla mít nějaké dohody s mediálními domy o takových spolupracích. Ta hlavní iniciativa by však měla stát opět na studentech. Jednoduše: „Chceš dělat žurnalistiku? Tak ji dělej.“ Líbil by se mi ale koncept takový, kdy by tomu zase katedra pomohla. Například tak, že jeden semestr tříletého studia by byl věnován pouze praxi, studenti by byli vysláni do redakcí, kde by byli pět dnů v týdnu, osm hodin vkuse. A je jedno, jestli by šlo o regionální redakce, nebo celostátní, zda o televizi, rozhlas nebo tisk. Klidně by tak dlouho praxi mohl student rozdělit do dvou praxí v různých médiích. Díky tomu by se podle mě student dozvěděl, jestli to dělat chce a jestli na to má. Katedra by ustoupila v tom, že by studenta v té době nezatěžovala dalšími studijními povinnostmi.
Po těch 3 letech, co žurnalistiku studuješ, změnil se ti nějak pohled třeba i na smysl studia?
Od začátku mi bylo jasné, že novinář nepotřebuje titul. Ale právě to, o čem jsem už mluvil, mě tam zatím udrželo. Stejně tak to, že tam jsou vyučující, kteří mi nikdy nebránili v mém vlastním rozvoji, a věřím, že nebrání nikomu. Změnil se mi ale postoj k žurnalistice jako takové, jsem více kritický a vnímám více tu krizi novinařiny, která tady prostě je. A to hlavně tak, že nejsem kritický jen k těm odpůrcům velkých mediálních domů nebo veřejnoprávních médií, ale vidím, že opravdu spousta novinářů dělá podle mě základní chyby. Třeba takové, že na své sociální sítě píší sáhodlouhé příspěvky o politicích, které zcela jasně nemají rádi. Nedokáží si držet odstup. Pak je naprosto pochopitelné, proč těmto novinářům lidé s odlišným názorem nevěří.
Je studium v Olomouci lepší, něž třeba v Brně nebo Praze?
Z naší analýzy vychází, že jsou studenti třetích ročníků žurnalistiky nejspokojenější v Brně. To však neznamená, že je brněnská katedra nejlepší. Na to by byl potřeba mnohem rozsáhlejší a dlouhodobější výzkum. Navíc já sám s brněnskou ani pražskou žurnalistikou osobní zkušenost nemám.
Docela obdivuju, kde všude působíš… Jak to stíháš, už jenom ta škola je dost časově náročná?
Studuji jednooborovou žurnalistiku a nemyslím si, že je časově náročná. Předměty se dají často naskládat do tří dnů v týdnu, to mi tedy přišlo gymnázium časově náročnější. Pak je čas na brigádu, osobní aktivity, a dokonce i na přátelé. Student nemusí umět zastavit čas, jde spíše o to si dokázat poskládat správně priority. S tím mám občas problém, takže se v určitou dobu skoro pravidelně stává, že se všechny aktivity najednou nakupí a je potřeba se těch méně důležitých věcí zbavovat, případně je aspoň omezit.